Není zima. Není sníh. Není. Není.
Plení. Teď bych plynule mohla přejít do Šiktancova: „Lilo. Bíle lilo,“ a postupně
přidávat a ubírat slov. Problém je ten, že má slova nikdy nevykouzlí pocit
podobný tomu, který s vámi udělají právě Šiktancovy verše. Pokud jste jeho
Adama a Evu nečetli, přicházíte minimálně o dobrý doušek poezie. Na krku mám
druhé pololetí, až se divím, jak to letí. (Ano, od teď se dám na poezii).
Nebojte. Zase jeden z vtípků, které (světe div se) pochopím jen já. V Americe
tento svérázný humor mohl být pochopen jako kulturní odlišnost, ale jak je
rozdílný humor vnímán v Čechách? Mohu říci, že kultura národa je odlišná v každém
domě? A nebo prostě je odlišný pouze člověk? Pakliže samotnou problematiku
konfliktu, pojmeme odborně, pak konflikt je přirozeným a častějším úkazem ve
společnosti, nežli takové porozumění, které je naopak velmi vzácné. Vše je tedy
otázkou tolerance a jakési naučené reakce na podněty. Jsme tedy sluhy mozku a
naše tělo je vězením duše, protože přirozené chování jedince, je vlastně
nevítaným hostem.
Když jsem se pustila do psaní
tohoto textu, měl to být úvodník do školního časopisu, který vedu. A naráz je
to úvaha o všem - a především o ničem, co by jakkoli dávalo smysl. Nesplňuji
ani první důležitý aspekt dobrého úvodníku – optimismus. Ten jsem asi kopla do
břicha, ještě předtím, než jsem se pustila do psaní textu samotného. A tak
tento „článek“ bude změť po sobě jdoucích písmen, slov a myšlenek, zachycených
volným proudem myšlení, protože tak – tak je to fajn. A doporučuji to všem, ať
sami zjistíte jaká je vaše osobnost. Zjistíte, že je zmatená, lehce
předvídatelná, ale snad, že se nespokojí s šedí všedního dne. Vezměte
pero, či ťukejte do klávesnice to, co vás napadne. Vypuštěním myšlenek neustále
zavřených vně se uvolníte a cítíte se lehčí (lehčí možná proto, že jste byli na
józe nebo v posilovně v ten samý den, ale rozhodně se vám bude chtít
více létat).
