NAVALIS aneb Jak se stát pražským výstavním kouskem

V Praze slaví Navalis a pozvali si nás „moraváky“, což je kategorie pro celou východnější část naší republiky, abychom byli součástí průvodu poutníků. Dnes se strojím do našeho kunovského kroje, nikoliv moravského, protože snad každá vesnice má kroj svůj, a poprvé budu ve věnci, který máme po prababičce. Jen oblékání do té krásy trvá hodinu, nemluvě o tom, že složení věnce trvá hodiny tři. Poslední doušek vody, vyčůrat – je jasné, že od teď na záchod po zbytek dne nemůžu. Jedna spodnička, utáhnout, druhá spodnička, přitáhnout, výdech, přišpendlit, au!, mamka se zase netrefila, sichrajska. Obliskuje se šorec? Má to být přesně centrimetr nad košilí! Musíme jej připevnit, tak aby mi nesjel. Bambulky, délka přesně po konec košile, nicméně se potvůrky trošku vytáhly, prý, no co, pražáci to stejně nepoznají, to jen naše kunovské tetičky (a ty by měly téma k diskuzi minimálně na další týden). Ale to ne, pěkně je potahujeme dolů, do výšky, do které patří. Po hodině oblékání se mi zatočí hlava, nevím, jestli radostí a nebo žízní, ovšem odteď si povoluji vodu jenom po douškách. Spolu s ostatními krojovanými nasedáme do autobusu, jež nás má převést ke Karlovu mostu. V autobuse je parno a kapičky potů zachycuji okem na každém. Prosíme řidiče, aby klimatizaci zesílil, nejde to. Snažíme se myslet na lyžování. Přemýšlím nad tím, jak rychle se v tom kroji roztopím. Mám pocit, že každou chvíli.

Na Mariánské náměstí promlouvá k Jízdě králů primátorka Krnáčová, skoroničtí koně se chovají trošku neslušně, ale jezdci si je hned krotí. Hlucký král mlčky sedí s růží v ústech. Slyšíme samé hýlom, hýlom (v některých případech hýlom, hálom – ach ti skoroničtí)! Přelodíme se na čertovku. Úsměv sem, úsměv tam. Ale ne, tam se usmívám s rovnátkami, musím si dát na to přístě pozor, to se ke kroji nehodí. Právě si pán se mnou fotí selfie. Jeden rovnátkový úsměv nalevo. A další paní mě chytá. Začínám mít pocit, že jsme v zoo a my jsme zde hlavní exhibice. Teorie je takováto, pakliže se s vámi fotí jeden člověk, dalších dvacet jedinců si to vyfotí a pak zhruba polovička z nich chce stejně ještě fotku s vámi. Objímám se, směji se – bez rovnátek samozřejmě!, popisuji kroj i jeho stáří. Ještě jeden úsměv sem. A támhle. Chvíli hraji nenápadnou a dávám prostor fotografům, kteří raději nestrojené nenásilné fotky. Je to úleva i pro mě. Přichomejtne se paní a ptá se, if photo, photo, směji se a pokyvuji hlavou. Přijíždí koně, doprovázíme je do Senátu. Ze senátu k hradu. Zde dostáváme požehnání. Hlas se ptá, zdali může někdo anglicky vysvětlit, co se tady děje. Vysvětluji to jednou, tím pádem ještě sedmkrát. Ptám se sama sebe, jestli se mám rovnou chystat i na německý překlad a vytáhnout si nad hlavu deštník. A konečně přicházíme do Svatovítské katedrály. Zdá se mi, že v kordovánkách, vysokých botech, už déle nevydržím. Stoupám si doprostřed chrámu a připadám si krásně. Stát tady je čest.

Kluci z našeho městečka berou na záda atribut – sochu Jana Nepomuckého. Stojím v jejich čele, oblečena do našeho kroje, v tom nejsvátečnějším a nejkrásnějším, co máme. Procházíme pražskými uličkami, Honzík se klukům třepe na ramenech. Na cestě jsou neuklizené koblihy (koně procházeli před námi). Tohle si pražáci nedomysleli, u nás na jízdě králů, hned za koňmi jdou sběrači a nepříjěmných dárečků město ihned zbavují. Úsměv sem, tam. Tam a sem. Paní na nás volá: „Vy byste tady měli být třikrát do roka!“ Please a photo. Usmívám se a mé ďolíčky už si ani nejsou jisté, zdali je to stále úsměv. Parašutisté skáčou. Pán jdoucí v průvodu mezi Maltézskými rytíři, vytahuje telefon a fotí se semnou, kluci se ptají, jestli si to dá na instagram, že na instagram ne, ale na facebook určitě. Průvod pokračuje. Modlitba, amen.
Přesouvám se metrem k autu, lidé se na mě dívají jako na zjevení z jiného světa a přitom pocházím ze stejného státu. Přemýšlím, co si o tom lidé mého věku, bydlící zde, asi myslí... nosit kroj, ctít tradice, vydat se na pouť a třeba se v kroji projet metrem... podle výrazů spolujezdců nic milého. A není to škoda?