Aupair selfie

Tak jo.  Dám sem selfie.
Z dnešního milého výletu :-)

Iva the explorer: Wassertrundigen dvakrát do týdne

aneb tajemná skříňka

    Na základní škole jsme měli za úkol napsat slohovou práci. Ta má pojednávala o tajemné truhle, kterou jsem s bratránkem našla u babičky na půdě pod starou kravskou kůží. V truhle byla tajemná skříňka. Docela obyčejná. Vysoká asi palec a padla přesně do ruky . Horní polovina byla tvořena půl válcem a uprostřed přední strany se blyštěl malý okov s klíčovou dírkou. Chyběl nám tenkrát klíč, abychom se s bratrancem do záhadné krabičky mohli podívat. Klíč byl také ukryt, a cesta k němu nebyla snadná. Překonali jsme strasti, které během hledání klíče nastaly. To, co se  na nás ve skříňce na měkké vystýlce usmívalo byl - (nečekaně) poklad. Čarovný a divotvorný prsten.
Nezlobte se za tento předvídatelný příběh, vždy jsem byla "fantazilabilní" (autorská práva na toto slovo jsou také má :P). A jako malá holka jsem prostě věřila, i teď jako dospívající teenager (teen ještě devět měsíců), že dobro vítězí nad zlem (co je zlo zatím nebylo na světe definováno) a je po zásluze odměněno.
     Dnes vidím tajemnou truhlu sama v sobě. Život nám připravuje různé peripetie a momenty, kterými nás k něčemu vede. Tato cesta života, má právo být strmá, plná zákrut a bez pevné půdy pod nohama. Což pak by mělo poté štěstí smysl? Vlastně, to co se mi dnes stalo je naprosto bezvýznamný moment jednoho ze sedmi miliard lidí na této planetě. Přestože mám teď strašný hlad, raději sedím u notebooku, dávám rozkazy z věže řízení - poslušní vojáci pak běhají po klávesnici a plní rozkazy. To, co tvoří možná není přesně podle kodexu ani přání čtenáře, ale je to podle autora - čili mě. Vlastně je to autor sám.
         Dnes jsem potřebovala zase na vzduch, vypadnout z domu a otevřít křídla a létat. Podle smlouvy mám mít týdně den volna, většinou se to podaří:D. V polovině měsíce, do té doby jsem byla neustále zavřená v domě ani jednou jsem nebyla venku, jsem si v zrcadle všimla, že můj obličej už zelená :D, od té doby si nařizuji vycházky. Proto každá možnost podívat se na svět za okna (která jsem tu všechna omyla, na obou domech!) je tak povznášející a bezmezný. Dnešní plán spočíval v cestě do Oettingenu, kde mi při minulé návštěvě paní v malém, milém obchůdku objednala časopis Deutsch perfekt, slíbila jsem jí, že během týdne si ho vyzvednu. Týden byl skoro u konce a dnešní den byla tak poslední možnost slib vyplnit (ačkoliv věřím, že časopis tam na mě čeká i v pondělí :-)). Jak mnohokrát zmíněno, bydlím na venkově. Jezdí zde jediný autobus, linka 506. V sobotu má jezdit druhý ranní spoj za pět minut půl desáté. V neděli nejezdí vůbec. Na zastávce jsem čekala od devíti. Dala jsem si boyfriends shorts v očekávání, že bude svítit i sluníčko. Po čtyřiceti pěti minutovém čekání jsem byla promrzlá, smutná, naštvaná! Jako bezvýznamná šachová figurka, kterou opět vyhodili z pole. Říkala jsem si, ještě počkej. Znovu jsem se podívala na řád. Černé na bílém, tak proč? Dívala jsem ne neustále na zatáčku, odkud měl můj oř přijet. Nepřijel :-) -
A jak se tak člověk divá na druhý směr cesty, zjistí, že i tam vede cesta. Třebaže vede jinam.
Možná, že to nebyl velký krok pro lidstvo, ale zase jednou se ukázalo, že stačí otočit hlavu na druhou stranu, i když ani tam nevychází slunce, má smysl. Nikdy se nevzdávat a jít, byl to malý-velký krok pro mě :-)! Tak jsem se zvedla, a šla. Šla pěšky až do Wassertrundigenu, i když začalo poprchávat. V tu chvíli člověk ani nevnímá déšť jako nepříjemnost, ale jako souhlas nebes s vaším činem a takto to symbolizuje.
     Za hodinu už jsem byla na Markplatz a zjistila, že tam mají slavnost "Dny jídla" po celém náměstí rozmístěné stol a každý podnik tam něco servíroval, hrála dechovka, lidé se smáli. Kluci co instalovali zvuková zařízení mě prosili o fotku, po cestě domů, mě mihli v autě a vesele mávali.            
      Radost a  štěstí - vše v tom, že se člověk podívá i jiným směrem. A  navzdory tomu, že něco nehraje podle toho jak si my sami pískáme, neznamená to konec...vždyť si můžeme místo pískaní zpívat :-).

P.S. šortky pak byli super, při chůzi mi bylo i tak horko :D
P.P.S. fotografická příloha zachycena během dnešního putování

 

 

 

______

 

 

 

 

 ano, tohle je Auhausenský kostel :-)

 

 

 

Prosím, pište mi komentáře, ať vím, že to psaní tady má smysl :-)

 

Můj jeden den: Aupair Iva v Německu

aneb mých dvacet čtyři hodin v patnácti stech znacích

sama bych tuto ceduli neoznačkovala jinak

Během pár minut si přečtete můj den. Pro náhodné čtenáře, co mě neznají se asi hodí mít i úvod. Jsem Iva (ahoj Ivo) a nemám ráda oslovení Ivo J. Mé motto je: Succces is achieved by those who try. Proto neustále „tryuju“ všechno, co se dá. O posledních letních prázdninách na střední (ano, od září jsem abiturientka) jsem se vydala do Něměcka pracovat jako aupair. Ačkoliv jsem v agentuře byla zaregistrovaná od března, první typ na rodinu jsem dostala až na konci června. Při skypu s potencionální rodinou jsme při loučení zjistili, že agentura udělala chybu, a zmíněná rodina hledá aupair na celý rok – tím jsme se rozloučili. Agentura si opět brala svůj čas a až v době, kdy jsem prapůvodně plánovala být v Německu, poslala dotazník rodiny další. Měla jsem strach, že se už nic nenajde a tak jsem se bez váhání s rodinou zkontaktovala. Aniž bych s nimi skypovala (velká chyba!) jsem se domluvila na příjezdu, na jejich přání, jak nejrychleji mohu. Zpětně jsem si pročítala smlouvu a dotazník rodiny, který mi byl zaslán agenturou. Hloupá a neznalá Iva si tehdá nevšimla, že už v dotazníku má matka gramatické chyby, ale koho by to napadlo, když ve smlouvě uvedla pouze něměcké občantsví? Podle fotek přiložených v dotazníku rodiny měl být Dominik malé drobné zlatíčko. S Lady N jsem si prohodila pár emailů, ve kterých psala, jak mi pomůže najít kurz němčiny, jak budu mít všechnu jejich podporu a bla bla, samý kec. Tak jsem přijela, a „žiju“ zde, v malém zapadlém venkově Auhausen.

Během prvních dnů v této rodině, nikoliv německé, jak jsem si myslela při podepisování smlouvy, kde, jak už jsem zmínila, bylo uvedeno u matky pouze občanství neměcké, a chybělo to bulharské, jsem definovala aupair takto: Aupair je v první řadě služka domácí dále učitelka trpělivá a přítel věrný. Všechny body se snažím plnit počestně a poctivě, toť přísahám.

Probouzím se automaticky před budíkem, naslouchám jak na okno dopadají jednotlivé diabolky nebes. Původně jsem si myslela, že příčinou neutuchajících dešťů  v Německu  jsou slzy Brazilců, posléze i Argentinců. Jak se ale zdá, tak tu pláče už několikátý den i nebe samo. Přejedu prstem po obrazovce telefonu, vyfotím kapky na střešním okně (fotku pošlu mámě, tím splním povinnosti dobré dcery: popřeji dobré ráno, naznačím, že jsem živá a zdravá, a že opět prší), proměním obrazovku za zvuku hladiny do černého klidu.

Při průchodu přes pokoj matky mé zaměstnavatelkyně mě polechtá na nose stáří. Projdu přes pracovnu, kde sbírám hrnek se zaschlým čajem z ruského krámku za městem. Po špičkách procházím obývákem, kde spí Dominik. V pokojíčku má moc horko, tak se rozhodl denno denně spát na gauči. Zjistím, že bábi Luba mu dnešní svačinu již připravila, a tak další čtvrthodinku sedím v kuchyni a čekám. Těsně před sedmou probudím Dominika, odnesu peřiny, naskládám a vyrovnám polštáře na gauči. Jak mi bylo přikázáno, beru jeho školní brašnu na záda a bok po boku se vydáváme směrem k autobusové zastávce. Mimochodem Dominik má dvanáct let. Auhausen je natolik malý venkov, že školu byste tady hledali marně, stejně jako obchod či jakýkoliv jiný náznak civilizace. Mají tu pekárnu, ovšem otevřenou jednou týdně. S brašnou na zádech, míjím evangelický kostel, který vyčnívá nad celou obcí. Je krásný. Dominik zahlédne děti a chvíli dělá, že mě nezná nebo se za mě schovává, přece nikdo nesmí vidět, že ho někdo vede na zastávku nebo že si nenese sám brašnu. Že by si ji vzal? Ani nápad. Za rozkvetlou zahradou ho nechám jít samotného. V tuto chvíli nastává má nejmilejší chvíle dne. Jsem venku, konečně bez dozoru. Dalších deset minut je jako roční dovolená.

Začíná část dne kdy se převtěluji na domácí služebnou, avšak bez slušivé a nepraktické bílé zástěrky. Vejdu do nevyvětraného pokoje, protože větrat tady nesmím. Je tu moc much a na sítě v oknech ještě nepřišli. Každé místo kuchyně kontroluji houbičkou s jarem a dobrým úmyslem vše očistit. Umyvadlo vydesinfikováno vařící vodou, nastává pro mě čas na snídani. Ze spodního šuplíku vyndám chleba, který jsem předtím vynesla z mrazáku a zjistila, že jako většina jídla v tomto domě, je už prošlý. Bohužel se nemám jak dostat do města a tudíž do obchodu a tak, můj nejlepší kamarád topinkovač z kousku chleba udělá suchar a stvoří tak něco s čím se můj žaludek už srovná. Oloupu mrkev a spolu s máslem pokračuji v králičí dietě. Umyju, utřu, založím. S hadrou žluté barvy utírám prach po celém domě. Nadzvedávám zmenšeniny pyramid, utírám obličeje smějícím se keramickým panenkám, oblečených do neměckých krojů (jejich výraz mě začíná děsit). Vše v tichosti, protože Lady N (tzv Lady Neměcká, tak říkám matce rodu) stále spí. Pak žluťáska prachového spolu s houbičkou a drátěnkou vyvařím v jarové lázni.

Ticho přináší člověku rozmanité možnosti a klid přemýšlet, někdy možná až příliš. A to je sotva dopoledne. Doutírám prach, to už Lady N dělá její gymnastiku za doprovodu bulharských zpráv, osprchuje se, po celé koupelně rozháže její vlasy. Až odjede, pak teprve smím vysávat. Chopím se díla a vysaju celý dům. Zítra umyju i zem, dnes mám v plánu mít den „koupelnový“. I dny jsem si zde systematicky rozdělila na dny tzv. Koupelnové, podlahové, prachové – každý den se pak jednomu bodu z agendy věnuji o to pečlivěji. Vybavená rukavicemi se vydávám do koupelny, v sáčku telefon se Spotify. Do rytmu se mi koupelna lépe čistí. Vše vytřu houbičkou, přejedu hadrou s desinfekcí. Ruku v ruce s rukavičkami se přesouvám na toaletu. Skloněná nad mísou se vidím, jak po Lady N hazím štětkou a směju se při tom. Jsou dny, kdy jsem povýšena do funkce uklizečka rodinného penzionu, to pak umývám další záchody, vany, sprchy, podlahy, okna, kuchyně a ostatní milé malé drobnosti. Je čas obědu, a nastává policejní mise: najít něco čerstvého,  co bych si mohla uvařit. Těstoviny, zelí a mrkev. Beru.  Jen co vejdu do kuchyně Luba už tam sedí u stolu a kontroluje můj postup. Pak řekne něco základním německým slovíčkem, sní si její jehněčí a jde ven. Pojím a mám půl hodiny čas, beru sešit, na kterém je mým rukopisem napsáno Dominik. Připravím mu dva příklady do matematiky a dvanáct převodů na procvičení.

V tom už vchází Dominik ze školy, Luba se objeví s masem (!) pro vnuka, udělá mu oběd, který si sní při sledování Two and half man. Od prvního dne tvrdím, že tato show pro šesťáka je nevhodná. Sedám si na židli ke stolu, kam jsem mu nachystala, vše co se dnes budeme učit. Vciťuji se do role tutora a učitele. I Dominik se vžívá do nové role. Do role neposlušného fracka. Tato role se vyznačuje hrubou řečí, vysokým výskytem slova Scheiße (občas to zvládne i sedmkrát za minutu), stejně jako slovního spojení „keine Konzentration“. Když po dvou týdnech denního procvičování převodů jednotek si zapamatuje, že litr a decimetr krychlový jsou totéž, mám pocit, že padají za okny perseidy a byl objeven nový prvek chemických tabulek. Poté, co skončí jeho další herecký výkon hodný maximálně Zlaté maliny, projdeme všechny slovíčka lekce šesté, jak ústně, tak písemně. Zopakujeme poslední učivo do povinného předmětu náboženství. Zbývá zopakovat něco do předmětu psaní všemi deseti, sedíme u počítače a já mu diktuji zatímco on píše a přemlouvá mě, aby nemusel psát velká písmena. Ne, musí. Je pět odpoledne, a on volá kamarádovi, jestli se sejdou. Co budou dělat je jasné, hrát na počítači. Dominik je během pěti minut pryč a se dívám, jak babča s úsměvem přináší hromadu prádla.

Snímám masku učitele, beru prádlo a mířím do kuchyně. Zde na stůl rozprostírám deku, žhavím žehličku (pošlu snapchat s textem: forever together, BFF), a trávím příjemný podvečer v její společnosti. Občas kuju, co bych jim tak mohla provést. Nejlepší, co mě napadá je, že jim na bílých tričkách zažehlím podpaží.  Po hodině a půl odkládám žehličku na okno, aby vychladla. Spolu s ní, chladnu i já. Jdu do pokoje, mrknu na instagram (jsem věrný uživatel, věřte mi, žádná selfie, ale fotografie světa, co mě baví), mrknu do knihy němčiny, zjistím, že důvod proč jsem se na prázdniny vydala do Neměcka nebyl ani zdaleka naplněn. Ačkoliv znám perfektně výslovnost slova Scheiße, ostatní neměcká slovíčka zabloudila. Pak si říkám, holka, vždyť každá zkušenost je zkušenost. Čím víc jich teď nasbíráš, a v co je proměníš – to je klíč a nezapomeň: Succes is achieved by those who try. Občasným zpestřením jsou večery bez žehličky, to mám pak čas někam konečně vypadnout. Bloudím krajinou, lesíkem až k rybníčku, kde trpělivě fotím vážky. Dominik přijde v osm, nadšeně mi klepe na dveře na pokoj, že je doma úplně přesně. Beru knížku a sedám si za ním do obyváku. Trávíme večer za zvuku televize nebo jeho počítačové hry. Přijíždí lady N, v rukách večeře z její restaurace, přebírám jídlo s provinilým pocitem, že jím tak pozdě. Kdo by ovšem odmítl čerstvé jídlo jednou denně? Pozastavím se po milionté u faktu, že žena která, stejně jako její muž vlastní restauraci u jezera Brombachsee (každý svou), není schopna mít doma čerstvé suroviny.

Jdu do pokoje a těším se, že má dle smlouvy "pěti hodinová" směna je u konce. Zamknu se. Zkontroluju instagram. Napíšu do Čech dobrou noc. Zabiju dvě mouchy, na třetí se vykašlu s tím, že ráno mám o budíček vystaráno.

 

__________

Zde je mé vážkování

sem unikám :-)

 

P.S. fotky evidentně nejsou foceny v onen deštivý den :-)!

 

Iva the explorer: Oettingen

Tak jsem se konečně někam dostala! 

Od smetáku a učebnic až do 7 kilometrů vzdáleného městečka Oettingen. Moje rodina má doma rozbité všechna kola, a nejsou sto je odvést opravit. A jelikož celé dva týdny pršelo, nebyl čas ani příležitost či možnost někam se vypravit. V úterý konečně nastal  den D a já se dostala mezi lidi. A měla své první kafé po dvou týdnech. Oettingen je město, ve kterém sídlí jeden z největších pivovarů Neměcka. Městečko je to městečko malé, max 5000 obyvatel... Krásné historické centrum včetně zámečku, většina budov zničena při bombardování, avšak dnes je centrum města krásně zrekonstruováno. Nejlépe to ilustrují obrázky, které jsem tam zachytila. Ráno jsem plánovala autobusem, ale pak Lady N ráno zmínila, že tam jede za známnou, tak mě svezla, doma jsem byla autobusem už ve dvanáct :-).

Zde je plánek města i s popisky

Pohled na radnici a centrum města

St. Jakobkirche 

Nádvoří záměčku

Obyvatelé domu společně se starostou města

Celý dům s hnízdem

Celé městečko krásně sladěné

Všechny body podle průvodce by se daly projít za 30 minut, mně s foťákem to trvalo celé dvě:D. 

_________________

A takto končí neměcké oslavy :D

Rodina, rodina neměcká, americká

Aneb rodina rodinná a aupair česká

   Rodina. Každý máme svou. Každý tu svou milujeme. Občas se na ni hrozně hněváme, najdeme i ty nejmenší drobnosti, které dokážeme proměnit v godzilu, která požere všechnu radost dané chvíle. Ale godzila byla přece přemožena a svět zacháněn. Láska a vřelý vztah, tak může nadále přebývá v celém světe včetně našich srdcí.

         V zemi, která právě ovládla fotbalový svět, smysl u slova "rodina" postrádám. Není tu po něm ani památky. Proto vytahuji červenou kartu a ptám se, co je symbolem, smyslem nebo vůbec významem rodiny? Je to dům, který stojí o čtyřech stěnách, pokrytý červenou omýtkou, která je lehce popraskaná a navlhlá od neustálého deště? Jsou to fotky uložené do rámů a vystavené na dřevěných poličkách (samotné fotky jsou přeludem, fotky moho být sice krásné, ale lžou.)? Je to prach, který ty fotky pokrývá a jediný, kdo ho setře, stejně jako vzpomínky s fotkou spjaté, je člověk, který do rodiny vůbec nepatří a je pohým hostem v onom domě? Je to pohlazení, které nepřichází? Jediné, co přijde je objetí naplňené nepříjemnými slovy schovaných pod faleš a "úsměv". Je to snad zahrádka plná květin, která zdobí nájezd před domem jako vystavený billboard? Dívej, mám tu květiny, jsem dobrá matka... Absurdita poslední věty je značná, avšak záhadným způsobem se někdě střetla s realitou.

Slovo rodina totiž němeční jazykovědci asi neskutečnou náhodou vymazali ze slovníků. A tak tato bulharsko-neměcká rodina, chuďata, se ho vlastně neměli kde naučit! Tak tomu je! Za všechno vždycky může stát! Ale vynechat ze slovníku slovo tak důležité se mi zdá teda jako drzost největší! Jak pak mají lidé vedět, jak se píše, vyslovuje a co znamená. Názor Lady Německé (můj zaměstnavatel) je stejně takový, že Německo je jen americkou kolonií a regionem. Takže za to vlastně vůbec nemůže Spolková republika Německo. Ale Amerika! A ta  tomu tady velí už od konce druhé světové války. A ta byla kvůli první světové válce. A té předcházel atentát na arcivévodu Ferdinanda, kdy selhala policie a jeho pocit zodpovědnosti, se kterým do Sarajeva jel, byl vniveč, stejně jako jeho možné revoluční počiny.Žádný důkaz zodpovědnosti a ochrany nenacházím ani tady.  Takže, kdo za co vlastně může? 

        Čím více o slově rodina přemýšlím, tím dále se dostávám ze stezky pochopení. Míjím keře, poseté trny v řadách jako vojáky při boji se zbraní hrdě vztyčenou. Jen ti nejodvážnější proniknou, aby se mohli utopit v moři bezvědomí. Zdali moře přináší ukojení a úlevu nevím, zatím jsem tam nepřišla.

Dost úvah. 

Moje neměcká rodina, ale opravdu pojem "die Familie" přeskočit musela. Každý den se s Dominikem učím matiku hodinu až dvě po dobu dvou týdnů. Trénujeme převody jednotek. Troufám si říct, že poctivě: párkrát se rozbrečel a jednou mu tekla z nosu krev. V pátek už mu to docela šlo. To je výkon po jedenácti dnech, co? Už si dokonce zapamatoval, že litr a dm3 jsou to samé. Uf. V úterý má psát písemku (takže zítra), tudíž jsem s ním v pátek prošla část příkladů, převodů víc, neý obyvkle. V sobotu byl u kamaráda. V neděli jsme tomu věnovali asi další tři hodiny. Pak přišla Lady Německá, vyjímečně už 8 (normálně chodí ve 22 a později), sedla si. Ode mě zjistila, že syn píše písemku z matiky. Pak jen tak mimochodem řekla, pakliže dostane špatnou známku, tak propadá. To je docela důležitá zpráva, ne? A dozvědět se ji jen tak během konverzace den před písemkou je bezva. Matka se rozhodla, že se podívá, co umí. V tu chvíli jí nebyl schopen říct ani kolik má kilometr metrů. Nic! Byl v tu chvílli z ní tak mimo, že to nic, co nosí v hlavě korunoval na Nic. Kdybyste viděly ty oči upírající na mě, sedící vedle něj, zdali má jednotlivé příklady dobře. Jak se snaží, ale její neustálý křik ho uvádí do nervů a křečí. Vždy jsem mu nenápadným posunkem naznačila, zdali to má dobře nebo špatně. Stejně mu pak všechno vyčetla, zakázala jediného kamaráda na zbytek života, poslala vyčistit zuby.

         Dnes jsme se věnovali jeho nejméně oblibenému předmětu od 14 do 19:30 (včetně přestávky 45min). Byl to boj. Propotila jsem dvě trička. Doufám, že za to stály. Ikdyž, mám obavy. Všechny řasy, které mi dnes upadly (náhodou i "nechtě") jsem odfoukla na jeho počest.

         V Německu se známkuje 1-6, přičemž jedna je nejlepší (tohle přijde moc vtipné bulharské babičce, tam to mají opačně - 6 je nejlepší)... Modlím se, ať je to aspoň trojka! 

Dále k tématu rodina. Tato úchvatná rodina vlastní dva domy, jak bylo zmíněno i v předešlých článcích. V jednom domě bydlí otec a starší syn. Tam také je jejich penzion. V domě, ve kterém bydlí Lady Německá a Dominik, bydlí také její matka (bulharka jako poleno, pořád jí samé jehněčí) a já. Proč a jak toto rodinné uspořádání funguje nevím a raději to vědět nechci. Prý žijí separé, protože matka nesnáší kouření a Karl-Heinz kouří jako fabrika. S Karlem, který všem říká Schatz (=miláček) jsem se viděla jen u Brombachsee. U jezera, kde on i Lady N mají, každý svou vlastní samozřejmě, restauraci. Tam stál neustále s pivem v pravé ruce a cigaretou v levé. Během žehlení jeho košil, je jeho košile, přestože čerstvě vypraná, nasáklá aromatem.  

     Ještě porovnání  s USA by nemělo chybět. Rodina tam byla nečím posvátným. Na to se nemohlo sáhnout. Dost možná je to jen další stránkou v knize o americké přetvářce. To by asi byla celá kapitola. Nicméně, důležitou roli v tom samozřejmě hraje náboženství. Moje americká rodina byli velmi zbožní. Láska, vědomosti a poznatky, které si předávali tvořili ducha, troufám si říct i smysl, slova rodina.

    Zítra podnikám cestu za dobrodružstvím. Z venkova do města. Mám větší strach, než před odletem do USA :D!

Slzy Brazilců zalily naše milé Německo

Pro začátek použiji klišé (už tato věta samotná je klišé):
Dlouho jsem nevěděla, jak tento článek začít (to je ono zmíněné klišé). Jednou večer před spaním jsem ho v hlavě napsala. Troufám si říct, že opravdu zdařile. Bohužel jsem se ráno probudila a mé sny i článek utekly. .
Nu což. Tento nebude vtipný, nebude naplněný super hláškami, nápady ani ničím jiným.
Do klapotu klávesnice mi tu hraje Rachmaninoff, bzučí muchy (je jich tady neskutečně mnoho), trochu mimo rytmus tu třepetají křidélky a tlučou se mi do okna, kvokají slepice, auta rozeznívají cesty a projíždějící nákladní vlak roztřese celý dům. Mraky se nám za okny nehnuly už několikátý den. Celý týden pršelo, jak jsem zmínila už jednou - asi to jsou slzy Brazilců, proto taky pršelo tak silně.
Vrhnu se na další porovnání s USA: V článcích ještě z ameriky jsem po lehce naznačila stádia přizpůsobení se kultuře země, ve které pobýváte.
viz článek: http://iv-usa.blogspot.cz/2012/09/mesic-v-usa.html
Během mého pobytu v Neměcku na mě bod druhý přiskočil hned druhý den. Stálo mě opravdu mnoho úsilí se s tím poprat. Nemohla jsem se tady s tím sžít, nemohla jsem si vytvořit denní program, nic. Bylo to docela psychicky náročné. Třeba když jsem jim musela začít čistit už i toalety, tak jsem myslela, že po nich tu štětku hodím. Nu což, třeba dnes jsem povýšila. Už nejsem jenom jejich uklizečka, už uklízím i jejich domácí penzion. Super, ne :D? Já si tak uklízím ve vedlejším domě (mají dva domy, jeden obytný, ten je pro Matku, syna, babičku. Ve druhém bydlí otec, starší syn, a je tam ten penzion), přijdu si pro prostředky do domu,  a babička Luba pohoda klídek u televize. No, v tu chvíli jsem se opravdu jen zasmála, vzala si potřebné saponáty a šla dál uklízet. Aspoň dnes poprvé uvařila i pro mě.
Když jsem procházela tou svou "vnitřní krizí", tak mi tatínek vzkázal, že jsou němci velmi impulsivní, ať mě nevyhodí. Vzkázala jsem mu, že nebydlím s němci. Tohle jsem vám, možná, ještě nezmínila. Moje rodina nejsou němci. Jsou to Bulhaři. Otec je německé krve, jejich rodina tu má dokonce století dlouhou tradici rybaření. Avšak milá žena, je bulharka, stejně jako babička. Takže doma se mluví jen bulharsky. Merci.
Jenomže s otcem se vidím tak jedenkrát do týdne. Matčina němčina má  bulharský přízvuk natolik výrazný, že i v obchodě jí prodavačka nerozumněla :D.
Můj den se zatím ustálil a program je následující:
ráno vstanu 6:25, obleču se, základní hygiena :D... Jelikož se do mého pokoje vchází přes pokoj babičky, občas ji tam potkám a řekne mi, že svačinu pro Dominika už připravila. Pokud se toto nestane, jdu potichoučku do kuchyně. Do kuchyně se jde přes obývák, tam spí Dominik, protože v jeho pokojíčku je mu moc horko. Tam v tichosti připravím jídlo. Těsně před sedmou ho vzbudím, připraví se  a vyrážíme na zástávku. Musím ho tam zavést a ještě mu nést aktovku. Šesťák si totiž svou těžkou aktovku nemůže nést sám. Pak cca do 11, občas déle uklízím celý dům. Uvařím si k jídlu. Ve 13 tak jdu do pokoje, připravím, co budu s Dominikem studovat. Ve 13:30 přijde ze školy, většinou se učíme 2-3 hodiny. Během deštivých dnů jsem mu povolila věnovat se jeho nejoblíbenější činnost a to hře na pc :D. Večer pak spolu třeba koukáme na TV. Nebo on hraje pc, já se vedle něho učím nemčinu a koukáme na TV :D.
Příjemné a povzbuzující momenty jsou ty, kdy mi píše má rodina a přátelé. Miluji telefonáty (dokonce mi nevadí rozlobené pohledy na skype, když nespolupracuje) s mamkou. Je to sílu dodávající :-).
V USA jsem tímto vůbec neprocházela, asi se ze mě stává cíťa nebo nevím. Ale konečně můžu říct, že mám srdce. Dříve se mi zdálo, že jsem doslova z kamene :D.
Pak přijde máma z práce, přinese večeři tak ve 22h. Tak pojíme a adie, jdu do pokoje. Ano, jím tak pozdě, protože doma většinou toho moc není k snědku. A suchý chleba s prošlým máslem mě už nebaví.
Teď navážu příhodou, rozhodla jsem se jim vytřít prošlé suroviny z ledničky. Vytřídila jsem jogurty a vyskládala je na horní skleněnou přihrádku v lednici. Babička Luba přišla, tak jsem ji zavedla k lednici. Naskládala jsem jogurty prošlé týden, měsíc, a teď se držte, jeden dokonce TŘI měsíce na stůl! Ona si k nim sedla, podívala se. Řekla Dominikovi, ať ji podá lžičku. Chtěla sníst ten tři měsíce prošlý jogurt. Až když jsem jí po páté řekla, ať ho nejí, tak kelímek nakonec odložila. Snědla ten měsíc prošlý. Ostatní jsou dodnes zpět naskládané v lednici. Kdo je bude papat nevím, já to nebudu, chuděry slepice.
Ještě možná popíšu krajinu, kde bydlím. Hodinu od Norimberku. A 10km od ostatních měst. Náš venkov nemá nic. Ani obchod. Dnes jsem tu našla pekárnu. Mají otevřeno jen v pátek. Pátek je odteď můj nejoblíbenější den. Doma jsou jen chleby z mrazáku. A doprava do okolních měst není snadná. Kola doma nejsou, auto pro mě nemají.. Během přístího týdne se chci vydat autobusem během dopoledne do těch měst o 5000 obyvatelích, nemá pršet a práci udělám odpoledne. Budu se muset konečně zkulturnit a využiji i jiné oblečení, než tepláky :-).


A něco pozitivního na závěr?
Kdo bude chtít kurz uklízení jsem plně k dispozici
A doufám, že Německo vyhraje. Tečka. Gól.

teď ještě obrázková příloha :-)

přece je tu něco krásného :-)

Pomocná síla z východu

Tak to jsem já.
Po třech dnech tady jsem definovala tři funkce, které zastávám:

• učitel
• (jeden z mála) kamarádů
• uklizečka 

Jako další bych mohla zmínit nosička  večí, sběračka prádla, žehlička, koberců a oken čistička, umývačka podlah, vysavačka. Prostě nevim, jestli jsem ukliezečka nebo aupair.

Dítě je čuník, nejdřív spapá špagety, které zajidá dvěma kusy Kinder mléčný řez, ke kterým si dá tabulku čokolády, pak přinese mamá z práce práce pizzu, zají to pizzou. Přitom celý den tvrdí jak ho bolí bříško. Říkám mu nejez to. Přinesu mu čistou vodu, on ne, že mu to nechutná a zajde si pro fantu a colu. Na druhý den byl doma a nešel do školy. Chvilku mu bylo dobře a to jen ve chvíli, kdy jsme hráli badminton. Zvláštní, že?

No, dnes jsem od 7 do 13 nonstop uklizela (pauzu jsem měla ve chvíli, kdy jsem si dělala oběd).  Tak mám teď chvíli, než se Dominik vrátí ze školy, což by mělo být přesně 13:30.
Ať žije život aupair!

Soudná cesta do Norimberku

     Ten starý známý pocit, kdy po půlnoci zavřete oči. Zachumláte se pod deku, schováte omrzlé konečky prstů na noze pod roh peřiny, podložíte polštář rukou, a snažíte se usnout. V tom vám začnou v hlavě naskovat všechny podstatné věci, které by jste si přece měli vzít s sebou. Tak vstanete jednou. S dobrým pocitem se vrátíte do postele. Ale tito moskomoři se neustále vrací a nenechají vás uniknout do Hajan a Kutí ani za nic. Až prostě usnete únavou. Probudíte se po pěti hodinách spánku, samozřejmě dřív, než budík vůbec zazvonil a začíná nový den.
    Kufr váží tak sto padesát kilo a to jsem se vážně snažila, přece jsem zmiňovala, že jsem užila zkušeností z tetris! S každým zvednutím si připomínám, to budou svaly, a tak, bez vrásek zvedám svůj lehce obézní kufr do schodů i ze schodů.
Moje trasa:
St. Město u UH > Olomouc
Olomouc> Cheb
Cheb>Norimberk
   K mým oblíbeným dialogům v knihách J. Austenové patří ta, kde se Elizabeth ptá Mr. Collinse, zdali si své lichotky připravuje předem nebo přichází přirozeně (teď jsem to opravdu vytáhla). Tak i já jsem si po cestě do země Ne, trénovala. Ačkoliv ne lichotky, ale konverzace. A vypisovala slovíčka, která by se mi mohla hodit. První slovíčko: težký (znám jen schwer, neznala jsem wuchtig) - byla to omluva za kufříček.
   V mezipauzách pasivních konverzací jsem shlédla Ruby Sparks, hezký film, na csfd.cz jsem dala celé 4* :-).  Vlak z Chebu byl načuchlý nemčoury, jejich tóny hlasů s příchutí cigaret a pachem zvláštně štiplavým. Avšak jediný pohled z okna, rázem jsem na všechny Ně (mce) zapomněla.
   Na nadraží pro mě nastala chvíle psychicky nejvypjatější (fyzicky taky, táhla jsem ten kufr). Smíření s tím, že dětské vstupné nejsou pro mě, a že já jsem ten, který se odteď musí starat. O někoho malého, citlivého, čistého. Taky mě stále hlodalo, že neumím moc neměcky.
   V USA jsem to takhle vůbec necítila, byla jsem si jistá jazykem a veděla jsem, že já budu ten, o kterého bude postaráno. A prostě strach neměl v mysli ani srdci žádný prostor.
  Ikdyž přece něco dnešní den měl společného s mým prvním dnem v USA. Ford je Amerika a Volkswagen je Neměcko. Takže jsme jeli "správnou"  značkou.
 A jaké bylo mé první jídlo? No přece pizza :D.