Maturant blázní: Volný proud

Není zima. Není sníh. Není. Není. Plení. Teď bych plynule mohla přejít do Šiktancova: „Lilo. Bíle lilo,“ a postupně přidávat a ubírat slov. Problém je ten, že má slova nikdy nevykouzlí pocit podobný tomu, který s vámi udělají právě Šiktancovy verše. Pokud jste jeho Adama a Evu nečetli, přicházíte minimálně o dobrý doušek poezie. Na krku mám druhé pololetí, až se divím, jak to letí. (Ano, od teď se dám na poezii). Nebojte. Zase jeden z vtípků, které (světe div se) pochopím jen já. V Americe tento svérázný humor mohl být pochopen jako kulturní odlišnost, ale jak je rozdílný humor vnímán v Čechách? Mohu říci, že kultura národa je odlišná v každém domě? A nebo prostě je odlišný pouze člověk? Pakliže samotnou problematiku konfliktu, pojmeme odborně, pak konflikt je přirozeným a častějším úkazem ve společnosti, nežli takové porozumění, které je naopak velmi vzácné. Vše je tedy otázkou tolerance a jakési naučené reakce na podněty. Jsme tedy sluhy mozku a naše tělo je vězením duše, protože přirozené chování jedince, je vlastně nevítaným hostem.

Když jsem se pustila do psaní tohoto textu, měl to být úvodník do školního časopisu, který vedu. A naráz je to úvaha o všem - a především o ničem, co by jakkoli dávalo smysl. Nesplňuji ani první důležitý aspekt dobrého úvodníku – optimismus. Ten jsem asi kopla do břicha, ještě předtím, než jsem se pustila do psaní textu samotného. A tak tento „článek“ bude změť po sobě jdoucích písmen, slov a myšlenek, zachycených volným proudem myšlení, protože tak – tak je to fajn. A doporučuji to všem, ať sami zjistíte jaká je vaše osobnost. Zjistíte, že je zmatená, lehce předvídatelná, ale snad, že se nespokojí s šedí všedního dne. Vezměte pero, či ťukejte do klávesnice to, co vás napadne. Vypuštěním myšlenek neustále zavřených vně se uvolníte a cítíte se lehčí (lehčí možná proto, že jste byli na józe nebo v posilovně v ten samý den, ale rozhodně se vám bude chtít více létat).