Dlouho jsem nevěděla, jak tento článek začít (to je ono zmíněné klišé). Jednou večer před spaním jsem ho v hlavě napsala. Troufám si říct, že opravdu zdařile. Bohužel jsem se ráno probudila a mé sny i článek utekly. .
Nu což. Tento nebude vtipný, nebude naplněný super hláškami, nápady ani ničím jiným.
Do klapotu klávesnice mi tu hraje Rachmaninoff, bzučí muchy (je jich tady neskutečně mnoho), trochu mimo rytmus tu třepetají křidélky a tlučou se mi do okna, kvokají slepice, auta rozeznívají cesty a projíždějící nákladní vlak roztřese celý dům. Mraky se nám za okny nehnuly už několikátý den. Celý týden pršelo, jak jsem zmínila už jednou - asi to jsou slzy Brazilců, proto taky pršelo tak silně.
Vrhnu se na další porovnání s USA: V článcích ještě z ameriky jsem po lehce naznačila stádia přizpůsobení se kultuře země, ve které pobýváte.
viz článek: http://iv-usa.blogspot.cz/2012/09/mesic-v-usa.html
Během mého pobytu v Neměcku na mě bod druhý přiskočil hned druhý den. Stálo mě opravdu mnoho úsilí se s tím poprat. Nemohla jsem se tady s tím sžít, nemohla jsem si vytvořit denní program, nic. Bylo to docela psychicky náročné. Třeba když jsem jim musela začít čistit už i toalety, tak jsem myslela, že po nich tu štětku hodím. Nu což, třeba dnes jsem povýšila. Už nejsem jenom jejich uklizečka, už uklízím i jejich domácí penzion. Super, ne :D? Já si tak uklízím ve vedlejším domě (mají dva domy, jeden obytný, ten je pro Matku, syna, babičku. Ve druhém bydlí otec, starší syn, a je tam ten penzion), přijdu si pro prostředky do domu, a babička Luba pohoda klídek u televize. No, v tu chvíli jsem se opravdu jen zasmála, vzala si potřebné saponáty a šla dál uklízet. Aspoň dnes poprvé uvařila i pro mě.
Když jsem procházela tou svou "vnitřní krizí", tak mi tatínek vzkázal, že jsou němci velmi impulsivní, ať mě nevyhodí. Vzkázala jsem mu, že nebydlím s němci. Tohle jsem vám, možná, ještě nezmínila. Moje rodina nejsou němci. Jsou to Bulhaři. Otec je německé krve, jejich rodina tu má dokonce století dlouhou tradici rybaření. Avšak milá žena, je bulharka, stejně jako babička. Takže doma se mluví jen bulharsky. Merci.
Jenomže s otcem se vidím tak jedenkrát do týdne. Matčina němčina má bulharský přízvuk natolik výrazný, že i v obchodě jí prodavačka nerozumněla :D.
Můj den se zatím ustálil a program je následující:
ráno vstanu 6:25, obleču se, základní hygiena :D... Jelikož se do mého pokoje vchází přes pokoj babičky, občas ji tam potkám a řekne mi, že svačinu pro Dominika už připravila. Pokud se toto nestane, jdu potichoučku do kuchyně. Do kuchyně se jde přes obývák, tam spí Dominik, protože v jeho pokojíčku je mu moc horko. Tam v tichosti připravím jídlo. Těsně před sedmou ho vzbudím, připraví se a vyrážíme na zástávku. Musím ho tam zavést a ještě mu nést aktovku. Šesťák si totiž svou těžkou aktovku nemůže nést sám. Pak cca do 11, občas déle uklízím celý dům. Uvařím si k jídlu. Ve 13 tak jdu do pokoje, připravím, co budu s Dominikem studovat. Ve 13:30 přijde ze školy, většinou se učíme 2-3 hodiny. Během deštivých dnů jsem mu povolila věnovat se jeho nejoblíbenější činnost a to hře na pc :D. Večer pak spolu třeba koukáme na TV. Nebo on hraje pc, já se vedle něho učím nemčinu a koukáme na TV :D.
Příjemné a povzbuzující momenty jsou ty, kdy mi píše má rodina a přátelé. Miluji telefonáty (dokonce mi nevadí rozlobené pohledy na skype, když nespolupracuje) s mamkou. Je to sílu dodávající :-).
V USA jsem tímto vůbec neprocházela, asi se ze mě stává cíťa nebo nevím. Ale konečně můžu říct, že mám srdce. Dříve se mi zdálo, že jsem doslova z kamene :D.
Pak přijde máma z práce, přinese večeři tak ve 22h. Tak pojíme a adie, jdu do pokoje. Ano, jím tak pozdě, protože doma většinou toho moc není k snědku. A suchý chleba s prošlým máslem mě už nebaví.
Teď navážu příhodou, rozhodla jsem se jim vytřít prošlé suroviny z ledničky. Vytřídila jsem jogurty a vyskládala je na horní skleněnou přihrádku v lednici. Babička Luba přišla, tak jsem ji zavedla k lednici. Naskládala jsem jogurty prošlé týden, měsíc, a teď se držte, jeden dokonce TŘI měsíce na stůl! Ona si k nim sedla, podívala se. Řekla Dominikovi, ať ji podá lžičku. Chtěla sníst ten tři měsíce prošlý jogurt. Až když jsem jí po páté řekla, ať ho nejí, tak kelímek nakonec odložila. Snědla ten měsíc prošlý. Ostatní jsou dodnes zpět naskládané v lednici. Kdo je bude papat nevím, já to nebudu, chuděry slepice.
Ještě možná popíšu krajinu, kde bydlím. Hodinu od Norimberku. A 10km od ostatních měst. Náš venkov nemá nic. Ani obchod. Dnes jsem tu našla pekárnu. Mají otevřeno jen v pátek. Pátek je odteď můj nejoblíbenější den. Doma jsou jen chleby z mrazáku. A doprava do okolních měst není snadná. Kola doma nejsou, auto pro mě nemají.. Během přístího týdne se chci vydat autobusem během dopoledne do těch měst o 5000 obyvatelích, nemá pršet a práci udělám odpoledne. Budu se muset konečně zkulturnit a využiji i jiné oblečení, než tepláky :-).
A něco pozitivního na závěr?
Kdo bude chtít kurz uklízení jsem plně k dispozici
A doufám, že Německo vyhraje. Tečka. Gól.
teď ještě obrázková příloha :-)
přece je tu něco krásného :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
P.S. mám instagram :D @gejdiv