Ten starý známý pocit, kdy po půlnoci zavřete oči. Zachumláte se pod deku, schováte omrzlé konečky prstů na noze pod roh peřiny, podložíte polštář rukou, a snažíte se usnout. V tom vám začnou v hlavě naskovat všechny podstatné věci, které by jste si přece měli vzít s sebou. Tak vstanete jednou. S dobrým pocitem se vrátíte do postele. Ale tito moskomoři se neustále vrací a nenechají vás uniknout do Hajan a Kutí ani za nic. Až prostě usnete únavou. Probudíte se po pěti hodinách spánku, samozřejmě dřív, než budík vůbec zazvonil a začíná nový den.
Kufr váží tak sto padesát kilo a to jsem se vážně snažila, přece jsem zmiňovala, že jsem užila zkušeností z tetris! S každým zvednutím si připomínám, to budou svaly, a tak, bez vrásek zvedám svůj lehce obézní kufr do schodů i ze schodů.
Moje trasa:
St. Město u UH > Olomouc
Olomouc> Cheb
Cheb>Norimberk
K mým oblíbeným dialogům v knihách J. Austenové patří ta, kde se Elizabeth ptá Mr. Collinse, zdali si své lichotky připravuje předem nebo přichází přirozeně (teď jsem to opravdu vytáhla). Tak i já jsem si po cestě do země Ne, trénovala. Ačkoliv ne lichotky, ale konverzace. A vypisovala slovíčka, která by se mi mohla hodit. První slovíčko: težký (znám jen schwer, neznala jsem wuchtig) - byla to omluva za kufříček.
V mezipauzách pasivních konverzací jsem shlédla Ruby Sparks, hezký film, na csfd.cz jsem dala celé 4* :-). Vlak z Chebu byl načuchlý nemčoury, jejich tóny hlasů s příchutí cigaret a pachem zvláštně štiplavým. Avšak jediný pohled z okna, rázem jsem na všechny Ně (mce) zapomněla.
Na nadraží pro mě nastala chvíle psychicky nejvypjatější (fyzicky taky, táhla jsem ten kufr). Smíření s tím, že dětské vstupné nejsou pro mě, a že já jsem ten, který se odteď musí starat. O někoho malého, citlivého, čistého. Taky mě stále hlodalo, že neumím moc neměcky.
V USA jsem to takhle vůbec necítila, byla jsem si jistá jazykem a veděla jsem, že já budu ten, o kterého bude postaráno. A prostě strach neměl v mysli ani srdci žádný prostor.
Ikdyž přece něco dnešní den měl společného s mým prvním dnem v USA. Ford je Amerika a Volkswagen je Neměcko. Takže jsme jeli "správnou" značkou.
A jaké bylo mé první jídlo? No přece pizza :D.
Žádné komentáře:
Okomentovat
P.S. mám instagram :D @gejdiv