Můj jeden den: Aupair Iva v Německu

aneb mých dvacet čtyři hodin v patnácti stech znacích

sama bych tuto ceduli neoznačkovala jinak

Během pár minut si přečtete můj den. Pro náhodné čtenáře, co mě neznají se asi hodí mít i úvod. Jsem Iva (ahoj Ivo) a nemám ráda oslovení Ivo J. Mé motto je: Succces is achieved by those who try. Proto neustále „tryuju“ všechno, co se dá. O posledních letních prázdninách na střední (ano, od září jsem abiturientka) jsem se vydala do Něměcka pracovat jako aupair. Ačkoliv jsem v agentuře byla zaregistrovaná od března, první typ na rodinu jsem dostala až na konci června. Při skypu s potencionální rodinou jsme při loučení zjistili, že agentura udělala chybu, a zmíněná rodina hledá aupair na celý rok – tím jsme se rozloučili. Agentura si opět brala svůj čas a až v době, kdy jsem prapůvodně plánovala být v Německu, poslala dotazník rodiny další. Měla jsem strach, že se už nic nenajde a tak jsem se bez váhání s rodinou zkontaktovala. Aniž bych s nimi skypovala (velká chyba!) jsem se domluvila na příjezdu, na jejich přání, jak nejrychleji mohu. Zpětně jsem si pročítala smlouvu a dotazník rodiny, který mi byl zaslán agenturou. Hloupá a neznalá Iva si tehdá nevšimla, že už v dotazníku má matka gramatické chyby, ale koho by to napadlo, když ve smlouvě uvedla pouze něměcké občantsví? Podle fotek přiložených v dotazníku rodiny měl být Dominik malé drobné zlatíčko. S Lady N jsem si prohodila pár emailů, ve kterých psala, jak mi pomůže najít kurz němčiny, jak budu mít všechnu jejich podporu a bla bla, samý kec. Tak jsem přijela, a „žiju“ zde, v malém zapadlém venkově Auhausen.

Během prvních dnů v této rodině, nikoliv německé, jak jsem si myslela při podepisování smlouvy, kde, jak už jsem zmínila, bylo uvedeno u matky pouze občanství neměcké, a chybělo to bulharské, jsem definovala aupair takto: Aupair je v první řadě služka domácí dále učitelka trpělivá a přítel věrný. Všechny body se snažím plnit počestně a poctivě, toť přísahám.

Probouzím se automaticky před budíkem, naslouchám jak na okno dopadají jednotlivé diabolky nebes. Původně jsem si myslela, že příčinou neutuchajících dešťů  v Německu  jsou slzy Brazilců, posléze i Argentinců. Jak se ale zdá, tak tu pláče už několikátý den i nebe samo. Přejedu prstem po obrazovce telefonu, vyfotím kapky na střešním okně (fotku pošlu mámě, tím splním povinnosti dobré dcery: popřeji dobré ráno, naznačím, že jsem živá a zdravá, a že opět prší), proměním obrazovku za zvuku hladiny do černého klidu.

Při průchodu přes pokoj matky mé zaměstnavatelkyně mě polechtá na nose stáří. Projdu přes pracovnu, kde sbírám hrnek se zaschlým čajem z ruského krámku za městem. Po špičkách procházím obývákem, kde spí Dominik. V pokojíčku má moc horko, tak se rozhodl denno denně spát na gauči. Zjistím, že bábi Luba mu dnešní svačinu již připravila, a tak další čtvrthodinku sedím v kuchyni a čekám. Těsně před sedmou probudím Dominika, odnesu peřiny, naskládám a vyrovnám polštáře na gauči. Jak mi bylo přikázáno, beru jeho školní brašnu na záda a bok po boku se vydáváme směrem k autobusové zastávce. Mimochodem Dominik má dvanáct let. Auhausen je natolik malý venkov, že školu byste tady hledali marně, stejně jako obchod či jakýkoliv jiný náznak civilizace. Mají tu pekárnu, ovšem otevřenou jednou týdně. S brašnou na zádech, míjím evangelický kostel, který vyčnívá nad celou obcí. Je krásný. Dominik zahlédne děti a chvíli dělá, že mě nezná nebo se za mě schovává, přece nikdo nesmí vidět, že ho někdo vede na zastávku nebo že si nenese sám brašnu. Že by si ji vzal? Ani nápad. Za rozkvetlou zahradou ho nechám jít samotného. V tuto chvíli nastává má nejmilejší chvíle dne. Jsem venku, konečně bez dozoru. Dalších deset minut je jako roční dovolená.

Začíná část dne kdy se převtěluji na domácí služebnou, avšak bez slušivé a nepraktické bílé zástěrky. Vejdu do nevyvětraného pokoje, protože větrat tady nesmím. Je tu moc much a na sítě v oknech ještě nepřišli. Každé místo kuchyně kontroluji houbičkou s jarem a dobrým úmyslem vše očistit. Umyvadlo vydesinfikováno vařící vodou, nastává pro mě čas na snídani. Ze spodního šuplíku vyndám chleba, který jsem předtím vynesla z mrazáku a zjistila, že jako většina jídla v tomto domě, je už prošlý. Bohužel se nemám jak dostat do města a tudíž do obchodu a tak, můj nejlepší kamarád topinkovač z kousku chleba udělá suchar a stvoří tak něco s čím se můj žaludek už srovná. Oloupu mrkev a spolu s máslem pokračuji v králičí dietě. Umyju, utřu, založím. S hadrou žluté barvy utírám prach po celém domě. Nadzvedávám zmenšeniny pyramid, utírám obličeje smějícím se keramickým panenkám, oblečených do neměckých krojů (jejich výraz mě začíná děsit). Vše v tichosti, protože Lady N (tzv Lady Neměcká, tak říkám matce rodu) stále spí. Pak žluťáska prachového spolu s houbičkou a drátěnkou vyvařím v jarové lázni.

Ticho přináší člověku rozmanité možnosti a klid přemýšlet, někdy možná až příliš. A to je sotva dopoledne. Doutírám prach, to už Lady N dělá její gymnastiku za doprovodu bulharských zpráv, osprchuje se, po celé koupelně rozháže její vlasy. Až odjede, pak teprve smím vysávat. Chopím se díla a vysaju celý dům. Zítra umyju i zem, dnes mám v plánu mít den „koupelnový“. I dny jsem si zde systematicky rozdělila na dny tzv. Koupelnové, podlahové, prachové – každý den se pak jednomu bodu z agendy věnuji o to pečlivěji. Vybavená rukavicemi se vydávám do koupelny, v sáčku telefon se Spotify. Do rytmu se mi koupelna lépe čistí. Vše vytřu houbičkou, přejedu hadrou s desinfekcí. Ruku v ruce s rukavičkami se přesouvám na toaletu. Skloněná nad mísou se vidím, jak po Lady N hazím štětkou a směju se při tom. Jsou dny, kdy jsem povýšena do funkce uklizečka rodinného penzionu, to pak umývám další záchody, vany, sprchy, podlahy, okna, kuchyně a ostatní milé malé drobnosti. Je čas obědu, a nastává policejní mise: najít něco čerstvého,  co bych si mohla uvařit. Těstoviny, zelí a mrkev. Beru.  Jen co vejdu do kuchyně Luba už tam sedí u stolu a kontroluje můj postup. Pak řekne něco základním německým slovíčkem, sní si její jehněčí a jde ven. Pojím a mám půl hodiny čas, beru sešit, na kterém je mým rukopisem napsáno Dominik. Připravím mu dva příklady do matematiky a dvanáct převodů na procvičení.

V tom už vchází Dominik ze školy, Luba se objeví s masem (!) pro vnuka, udělá mu oběd, který si sní při sledování Two and half man. Od prvního dne tvrdím, že tato show pro šesťáka je nevhodná. Sedám si na židli ke stolu, kam jsem mu nachystala, vše co se dnes budeme učit. Vciťuji se do role tutora a učitele. I Dominik se vžívá do nové role. Do role neposlušného fracka. Tato role se vyznačuje hrubou řečí, vysokým výskytem slova Scheiße (občas to zvládne i sedmkrát za minutu), stejně jako slovního spojení „keine Konzentration“. Když po dvou týdnech denního procvičování převodů jednotek si zapamatuje, že litr a decimetr krychlový jsou totéž, mám pocit, že padají za okny perseidy a byl objeven nový prvek chemických tabulek. Poté, co skončí jeho další herecký výkon hodný maximálně Zlaté maliny, projdeme všechny slovíčka lekce šesté, jak ústně, tak písemně. Zopakujeme poslední učivo do povinného předmětu náboženství. Zbývá zopakovat něco do předmětu psaní všemi deseti, sedíme u počítače a já mu diktuji zatímco on píše a přemlouvá mě, aby nemusel psát velká písmena. Ne, musí. Je pět odpoledne, a on volá kamarádovi, jestli se sejdou. Co budou dělat je jasné, hrát na počítači. Dominik je během pěti minut pryč a se dívám, jak babča s úsměvem přináší hromadu prádla.

Snímám masku učitele, beru prádlo a mířím do kuchyně. Zde na stůl rozprostírám deku, žhavím žehličku (pošlu snapchat s textem: forever together, BFF), a trávím příjemný podvečer v její společnosti. Občas kuju, co bych jim tak mohla provést. Nejlepší, co mě napadá je, že jim na bílých tričkách zažehlím podpaží.  Po hodině a půl odkládám žehličku na okno, aby vychladla. Spolu s ní, chladnu i já. Jdu do pokoje, mrknu na instagram (jsem věrný uživatel, věřte mi, žádná selfie, ale fotografie světa, co mě baví), mrknu do knihy němčiny, zjistím, že důvod proč jsem se na prázdniny vydala do Neměcka nebyl ani zdaleka naplněn. Ačkoliv znám perfektně výslovnost slova Scheiße, ostatní neměcká slovíčka zabloudila. Pak si říkám, holka, vždyť každá zkušenost je zkušenost. Čím víc jich teď nasbíráš, a v co je proměníš – to je klíč a nezapomeň: Succes is achieved by those who try. Občasným zpestřením jsou večery bez žehličky, to mám pak čas někam konečně vypadnout. Bloudím krajinou, lesíkem až k rybníčku, kde trpělivě fotím vážky. Dominik přijde v osm, nadšeně mi klepe na dveře na pokoj, že je doma úplně přesně. Beru knížku a sedám si za ním do obyváku. Trávíme večer za zvuku televize nebo jeho počítačové hry. Přijíždí lady N, v rukách večeře z její restaurace, přebírám jídlo s provinilým pocitem, že jím tak pozdě. Kdo by ovšem odmítl čerstvé jídlo jednou denně? Pozastavím se po milionté u faktu, že žena která, stejně jako její muž vlastní restauraci u jezera Brombachsee (každý svou), není schopna mít doma čerstvé suroviny.

Jdu do pokoje a těším se, že má dle smlouvy "pěti hodinová" směna je u konce. Zamknu se. Zkontroluju instagram. Napíšu do Čech dobrou noc. Zabiju dvě mouchy, na třetí se vykašlu s tím, že ráno mám o budíček vystaráno.

 

__________

Zde je mé vážkování

sem unikám :-)

 

P.S. fotky evidentně nejsou foceny v onen deštivý den :-)!